Rány Osudu
Sesbírávám střepy ze země,
kterou mé slzy skrápějí.
Svou bolest příjímám němě
a cítím, jak mě všichni opouštějí.
Však není to jejich vina,
že nechtějí semnou déle být.
Já vím, nejsem nevinná,
teď povím vám, proč se to musí dít.
Proč všechny je musím propustit
a nechat je odejít ze svého života.
Musela jsem si totiž připustit,
že vznáší se nade mnou nicota.
Ta přenáší se ze mě,
a proudí i do jejich životů.
To proto se ochuzuji o ně,
aby nepřejmuli moji prázdnotu.
Chci ať žijí šťastně
a na rtech jim hraje úsměv.
Však snažím se marně,
oni nechtějí mě pustit, vše je špatně.
Tak nechte mě jít,
prosím, dělám to jen pro vás.
Beze mě se vám bude lépe žít
váš život nabere veselejší ráz.